Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Lehce obskurních a zběsilých superkapel není nikdy dost. Takže tady je další z nich. Složená ze členů kytarových extrémistů, jakými jsou THE LOCUST, RETOX, ACxDC, RUN WITH THE HUNTED a dalších. Výsledek? Hardcorepunk? Grindcore? Power violence? Těžko říct. Jakmile si pustíte „Productive Disruption“, svět se s vámi zatočí s obrovskou razancí. Rána palicí do kebule. Najednou kolem vás létají andělíčci, máte mžitky před, mrákoty jsou za rohem a snaží se vás lákat do propasti zvané mdloby. Je to sbírka rytmů a kytarových pazvuků, které někdo nechal rotovat v centrifuze. A přesto to má poměrně rock‘n’rollový tah. Nejde o nečitelnou zamotaninu, která by se utápěla sama v sobě.
DEAF CLUB z mého pohledu našli recept, jak namíchat hardcoreový koktejl, který je dostatečně špinavý, koketující s noiserockem i math metalem, a přesto si udržuje v mnoha chvílích určitou punkovou přímočarost. Zvuky kytar se pohybují od nepravidelný riffových kvádrů přes neharmonické vyhrávky až po totální rezonující hlukové experimenty. Rytmika ten celek ale vždy drží a nedopustí, aby se rozpadl. Což vlastně není tak složité ve chvíli, kdy jen dva songy z celé desky atakují hranici dvou minut.
Nabízí se samozřejmě reference na THE DILLINGER ESCAPLE PLAN nebo BOTCH v grindových stopážích. Já tam tak přímou linku nevidím. DEAF CLUB jsou v mnoha ohledech jiní. Víc natlakovaní a těkaví a mnohem méně učesaní. Nesou si s sebou punkogrindový smrad. Kytary zdaleka nejsou tak hutné, ale o to razantněji vás profackují. Tahle deska je třiadvacet minut turbulentního výplachu. Nejsou zde posluchačské úlitby nebo vata. Tohle je frontální útok. A když jsme u toho slova... Celkem vtipným funfactem zůstává to, že bylo nahráváno 6. ledna 2021 – tedy v den útoku na Kapitol. Náhoda?
DEAF CLUB jsou zvláštním extrémem v rámci hardcore. Jejich radikálnost netkví v brutálním zkreslení nebo kanálním vokálu. Justin Pearson vlastně jen tak naléhavě volá. Kouzlo je ukryto v tom, jak intenzivně celek působí. Všechen materiál je pověstný vichr z hor, unášející vše, co mu stojí v cestě. To a ta podivná surealistická křivolakost ve zvuku jsou značkou, díky níž jsou DEAF CLUB jiní a lehce rozpoznatelní mezi kapelami, které se v rámci hardcore/punku pohybují na hranici chaosu a grindcore.
1. For a Good Time, Call Someone Else
2. Chew the Fat
3. Don't Forget to Live
4. Catching Flies
5. Shoplift From Jail
6. Wide Lawn, Narrow Mind
7. Full As a Tick
8. Someday All Men Will Die
9. A Day At The Racist
10. New Voodoo
11. Stop Appealing to God
12. Public Acid
13. Power of Negative Thinking
14. Planet Bombing
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.